Když maminky na kurzech pláčou

Ale ne, žádná dramata ani trápení klientek neprobíhá. Naopak kurz bývá vždy velkým zážitkem jak pro klientky, tak pro nás, co kurzy organizujeme. Začátek je vždy plný překvapení. Jaká bude atmosféra? Bude to dobrá parta? Poběží vše hladce nebo se budeme potýkat se zádrhely? Stačí pár týdnů, aby si vše sedlo a kurz plynule probíhal až do samého konce, který vždy přijde nečekaně rychle.

Před začátkem kurzu pořádáme několik informačních schůzek, kde se zájemkyně dozví, co je čeká, co získají, jak je kurz obohatí a posune. Není toho málo.

„Tohle všechno a zadarmo? Nevěřím!“ Nahlas to neřeknou, ale z některých tváří to lze vyčíst snadno. Ale dostaneme šanci. Maminka vyplní přihlášku a do kurzu nastoupí. Některá na rovinu řekne, že nám dává měsíc a pokud ji nepřesvědčíme, tak končí. Jiné se s podobnými pocity svěří až později: „Na informační schůzku jsem šla ze zvědavosti, ale neplánovala jsem nastoupit. Jenže to všechno znělo tak lákavě, že jsem se rozhodla kurz vyzkoušet. Při nejhorším odstoupím.“ A jak to nakonec dopadne? Nepředbíhejme…

Absolventky kurzu osobního rozvoje s lektorem a koordinátorkou na závěrečném workshopu

Kurz začne, klientky chodí pravidelně a poctivě 4 – 5 měsíců ve stejném složení s dalšími maminkami, které bývají tak rozdílné a přece mají tolik společného – všechny jsou poslední roky v jednom kole. Není výjimkou, že se v kurzu potkají lékařky, švadlenky, prodavačky, účetní, holčiny, co otěhotněly ještě na škole, právničky, učitelky a servírky. I přes tuto pestrost a různý způsob života vždy utvoří skvělou partu, která si dvakrát týdně zařídí hlídání nebo svěří své dětičky do péče našim chůvičkám a jdou se na 3,5 hodiny věnovat jen sobě, svému vzdělání a osobnímu rozvoji. Po pár lekcích zjistí, že v kurzech nejde jen o nové znalosti a dovednosti. Největší vděk pozoruji v možnosti prostě jen být tady a teď, sama a pro sebe. Odpočinout si.

Všichni víme, jak je to se samochválou. A tak o tom, že jsme kurz po deseti letech vyšperkovali do naprosté dokonalosti, že máme lektory, na které jsou kladené vysoké nároky, a za ty roky jsme navázali spolupráci s externími lektory, kteří jsou odborníci ve svém oboru, nechť promluví naše absolventky v recenzích.

A co tedy ty slzy? Tak ty jsou téměř vždy. Ač se na začátku vždy zdá, jak dlouhý je to závazek, tak i naše kurzy jednoho dne skončí. A tak na posledních lekcích cítím ve vzduchu to těžko a smutno. Slýchám hlášky typu: „Nedokážu si představit život po Attaveně…“, „Jak budu bez kurzu žít?“ a „Proč pro nás nemá Attavena nějaké pokračování?“. Je to dojemné.

Účastnice kurzu osobního rozvoje s certifikáty o úspěšném absolvování

Celé několikaměsíční setkávání je zakončeno víkendovým pobytem v penzionu, prezentováním výsledků z kurzu, předáním certifikátů. A přesně v tuto chvíli citlivější povahy pláčou a ostatní těžko skrývají dojetí. Loučí se, slibují si, že se nadále budou vídat a smutně se smiřují s faktem, že „život po Attaveně“ je tu…

Díky všem maminkám, které do projektu vstoupily i přes počáteční pochyby. Děkujeme, že se nechaly vtáhnout a svým nadšením dokázaly z kurzu udělat skvělý zážitek pro sebe, své lektory i koordinátorky. Moc si toho vážíme.

Monika Lukschová, koordinátorka z Attaveny